← Zpět na hlavní stránku
Historie

Historie SAMBO

SAMBO je zkratka. Ruské „samozaščita bez oružija“ znamená prostě sebeobrana beze zbraně. Za tím nenápadným názvem stojí bojový systém, který v Sovětském svazu vznikal celá dvacátá a třicátá léta a nakonec se rozešel do tří dost odlišných směrů.

Jak to začalo

SAMBO si nikdo nevymyslel od nuly. Vzniklo skládáním. Zakladatelé objížděli republiky Sovětského svazu a sbírali techniky z místních zápasnických tradic, které se tam pěstovaly stovky let:

K tomu přidali finský a švýcarský zápas, judo a jiu-jitsu. Cílem bylo dostat z každého stylu to, co funguje, a zbytek nechat být.

Tři jména, bez kterých by SAMBO nebylo

Vasilij Oščepkov je z nich nejzajímavější. Vyrostl na Sachalinu, který tehdy patřil Japonsku, a vystudoval judo přímo v Kodokanu u Jigora Kana. Byl jedním z prvních Evropanů, kteří tam dostali černý pásek. Po návratu do Ruska začal judo učit, ale postupně ho přestavoval: pryč s japonským kabátem a rituály, dovnitř techniky z domácích zápasů. V roce 1937 ho zatkli jako japonského špiona a za deset dní zemřel ve vazbě.

Viktor Spiridonov šel na to z druhé strany. Byl to voják a instruktor, kterého zajímalo hlavně to, co zastaví protivníka na ulici. Jeho systém stavěl na jiu-jitsu, pákách a bolestivých technikách. Právě on používal označení „sam“ a „samoz“, ze kterého se pozdější zkratka vyvinula.

Anatolij Charlampijev byl Oščepkovův žák a ten, kdo z rozházených kusů udělal jeden ucelený sport. Sepsal metodiku, prosadil pravidla a v roce 1938 dotlačil SAMBO k oficiálnímu uznání jako sovětské sportovní disciplíny. Bez něj by systém nejspíš zmizel spolu se svým učitelem.

Významnou roli sehrál klub Dynamo, založený roku 1923. Právě přes něj se SAMBO dostalo k armádě, milici a bezpečnostním složkám, což mu zajistilo státní podporu a zázemí.

Válka a co po ní

Druhá světová válka byla pro SAMBO zkouškou v terénu. Bojový výcvik prošli průzkumníci a výsadkáři, a to, co se v boji neosvědčilo, z osnov po válce vypadlo. V padesátých a šedesátých letech se pak systém rozšířil mezi civilisty a v roce 1966 ho Mezinárodní federace amatérských zápasů (FILA) uznala jako samostatný mezinárodní zápasnický styl.

Pozornost světa přišla oklikou. Když se v šedesátých letech judo dostalo na olympiádu, sovětští borci tam přijeli s technikami, které nikdo nečekal, a začali sbírat medaile. Teprve pak se lidé začali ptát, kde se to naučili.

První mistrovství světa se konalo v roce 1973 v Teheránu. Na olympiádě v Moskvě roku 1980 se SAMBO předvedlo jako ukázkový sport, ale mezi olympijské disciplíny se dodnes nedostalo.

Tři podoby SAMBO

Sportovní SAMBO

Nejblíž má k judu, ale s vlastními pravidly a výstrojí. Zápasí se v kurtce (krátká kazajka), opasku, šortkách a zápasnické obuvi zvané sambovki. Údery se nepoužívají vůbec, škrcení je zakázané, zato páky na nohy jsou na rozdíl od juda povolené a hrají tu velkou roli. Zápas trvá pět minut u dospělých. Vyhrát se dá na body, technickou převahu nebo předčasně, pokud soupeř odklepe páku či přijde čistý hod.

Bojové SAMBO (combat SAMBO)

Původně armádní a policejní verze. Vedle hodů a pák se tu bije, kope, bojuje se v zemi a povoleno je i škrcení. Zápasí se v helmě a rukavicích a celé to má blíž k MMA než k zápasu. Ruská armáda, policie, pohraniční stráž i speciální jednotky ho mají ve výcviku dodnes. Z bojového SAMBO vyrostla řada známých zápasníků MMA, včetně Fjodora Jemeljaněnka a Chabiba Nurmagomedova.

Sebeobranné SAMBO

Poválečný zájem veřejnosti si vyžádal třetí variantu: techniky, které fungují, ale nekomolí. Kladlo se v nich důraz na vyproštění z úchopů, obranu proti noži a holi a na to, aby se dal systém naučit i bez sportovní kariéry. Cílová skupina byli lidé, kteří se rvát nechtějí, ale občas musí.

Co si z toho odnést

SAMBO nemá staletou tradici a nikdy nepředstíralo, že ji má. Je to systém sestavený v konkrétní době z konkrétních důvodů, a právě proto se dá pořád doplňovat. Když se dnes samboista postaví na turnaji MMA, nedělá nic, co by odporovalo duchu jeho stylu. Přesně na tomhle SAMBO vzniklo.